Paralely mezi managementem a golfem

Když jsem přemýšlela, kam vás pozvu dnes, bleskla mi hlavou myšlenka. A podle Gladwellova přístupu popsaného v knížce Mžik, o které si mimochodem můžete také přečíst pár řádků v tomto vydání, rozhodla jsem se pro green.

Přemýšlíte, co má golf společného s laděním výkonnosti? No, něco přeci. Ruku na srdce. Kolik je u nás ještě manažerům, kteří nedrželi golfovou hůl? Myslím ale, že podobností „čistě náhodných“ tu bude víc.

Proto jsem si dala schůzku s člověkem, který vyrostl v golfové rodině a sám se golfu věnuje 27 let. Daniel Štika má za sebou hráčské úspěchy doma i zahraničí a v současnosti působí jako profesionální kouč předních českých golfistů. Usadili jsme se na stylově zelené sedačce. Chtěli jsme se bavit o paralelách v managementu a golfu, proto mě Danielova první slova trochu překvapila…

Už jsem jen profesionální sportovec, ne výkonnostní. Žil jsem sportem a teď předávám zkušenosti dál. Změnilo se to, jsem v důchodu.

Sedí proti mně čerstvý třicátník. Dívám se na něj zjevně nedůvěřivě…..

Ano, jsem mladý, ale služebně… Začínal jsem, když mi byly tři. Tou dobou tu ani nebylo pořádné vybavení. Zkracovaly se pánské hole, které nám kazily záda. Trénovalo se jednoduchým způsobem.

Nebyla žádná metodika, o technikách hry se nevědělo prakticky nic. Vědělo se, že se nějak stojí, nějak se drží hůl a musí se nějak pohnout. Všichni jsme hráli způsob švihu Bena Hogena. Všichni se učili to samé. Když někdo dostal golfový časopis, byl za chvíli roztrhaný, protože koloval mezi všemi. Já měl štěstí, že mě na začátku učil tatínek, a potom pan Hynek, veliký milovník golfu. Měl spoustu znalostí…

I když Daniel mluví o době před rokem 1989, mně v hlavě běží vzpomínky na pionýrská léta v managementu doby porevoluční. Čerstvě zprivatizované podniky, firmy vyrůstající na zelené louce, ve sklepních prostorách, garážích. Tehdy taky všichni věděli, že se firma nějak musí řídit, že je potřeba k nastalým situacím nějak se postavit, e nad některými lidmi je třeba držet hůl, a když se máme někam pohnout, je třeba i trochu cukru. A to byl přístup, který používali více méně všichni. Knihkupectví zaplavily knížky Carnegieho, Hilla, Mandina, Ziglara. Řada titulů byla v krátké době beznadějně vyprodána. A tehdy se začaly rodit ikony novodobého českého podnikání, jejichž pomyslné busty stály na piedestalech u vchodů firem, které tito „otcové zakladatelé“ vynesli na výslunní.

Teď jsme úplně jinde. Nemůžeme se sice srovnávat s USA, Anglií nebo Španělskem. Ale studujeme a učíme se nové metodiky a naše PGA je hodnocena velmi vysoko.

Když jsem použil slovo metodika, měl bych vysvětlit, co mám na mysli. Jedná se vlastně o soubor metodik a přístupů, jak pracovat s lidmi, které trénujete, způsob švihu a psychická metodika, která se věnuje hlavně tomu, jak zvládnout sám sebe.

Metodika švihu, to je velmi podrobný popis pravidel o přístupu, postavení a technice švihu. Jen pro ilustraci uvedu pozici chodidel, úhel předklonu v pase, pozice brady vůči hrudnímu koši.

Co říct k psychické metodice… Snad, že člověk labilní jakýmkoliv způsobem nemůže být dobrý golfista. Nebo jen do určité doby. Potom přijde situace, kterou nezvládne. Podívejte se např. na Severiana Ballesterosu, výborného španělského hráče. Byl hvězdou. Jednou ale přišel na hřišti problém, zhroutila se mu psychika, odešel a už se nikdy nevrátil.

A když už jsme u golfistů zvučných jmen…I v dnešní době mezi ně patří Ernie Elsee. To je klasická postava s krásným pohybem. Má identickou psychiku. Ať se děje, co se děje, tváří se pořád stejně.

Jemu i ostatním hráčům na jeho úrovni jdou hlavou pořád stejné myšlenky. Soustředí se na příští ránu. Nezaobírají se tím, co bylo, ale jen tím, co přijde a jak to má přijít. Je dokázáno, že psychický trénink je důležitý. Při pozitivnmí očekávání je pravděpodobnost úspěchu velmi vysoká. Na takové hráče je v televizi nudný pohled. Mají pořád stejnou tvář. To, co se jim ale honí v hlavě, to musí být něco úžasně přesného, striktního a dokonalého…

Přijde mi až neuvěřitelné, jak podobný „osud“ má i vývoj managementu. Ani my se v podnikání ještě nemůžeme v mnoha ohledech srovnávat se světovými velmocemi, ale naše kladné hodnocení má vzrůstající tendenci. A když se podívám na práci s lidmi a práci manažerů se sebou samými, musím konstatovat, že v přejímání a uplatňování nejnovějších přístupů v těchto oblastech na sebe můžeme být hrdí.

Metodiku „švihu“ má v každý ve svém oboru jinou. I když i tady se objevily osobnosti jako R. Kiyosaki, který shrnul klíčové principy toho, co je společné všem typům podnikání, do několika zajímavých a srozumitelných publikací.

V práci s lidmi i v rozvoji svého vlastního já úspěšně zdoláváme vlny time managementu od první po čtvrtou generaci, statečně procházíme období restrukturalizací, jejichž výsledkem je pokud možno co nejplošší forma managementu, zavádíme Balance Score Card a procesní řízení, abychom se postupně dopracovali k systemickému managementu a intervalovému řízení.

A stejně jako v golfu i tady zjišťujeme, že veškeré změny a pokroky se musí nejdříve odehrát v myšlení lidí, aby se jako důsledek této akceptované představy mohly projevit navenek… Z mého proudu myšlenek, kterým jsem se nechala unášet, mě vytrhlo několik následujících Danielových vět.

Hráč má udělanou přípravu předem, ale když přijde na jamku a postaví se k balonu, soustředí se jen na ránu, kterou právě hraje. V 90% odehraje přesně. A když to nevyjde, improvizuje. Ale o to víc vidíte, jak se soustředí, přemýšlí a kombinuje, co přijde potom. Každá rána rozhoduje o desítkách tisíc dolarů.

Sotva se mi v hlavě promítne golfová tour jako dlouhodobá firemní strategie a jamky jako taktické cíle pro nejbližší období, Daniel už načíná další velké a velmi aktuální manažerské téma.

A v tento okamžik hodně záleží na vztahu mezi hráčem a koučem. Tady se zúročí všechno, co do něho oba vložili.

Samozřejmě, že když vybíráte kouče, díváte se, jaké výsledky za ním stojí, jestli někoho vybudoval, jestli má hráčské zkušenosti a jestli je to vyrovnaná osobnost. Ale je to taky „o chemii“. Ti dva si musí sednout. A pak je to o absolutní důvěře. Bez té nelze trénovat.

Wow! I tady jsou na tom manažeři a golfisti stejně. To už ale koukám na hodinky a zjišťuji, že čas, který jsme na výlet na green měli, je u konce. Takže žádám Daniela o závěrečný pat.

Já se golfu věnuji 27 let, z toho15 let studuji metodiku a nemohu říct, že to umím a že mě nemá co překvapit. Myslím si, že se golf člověk učí, jak učit nebo hrát, celý život. Jakmile tenhle postoj ztratí, tak nezná nové trendy, nemá novou metodiku a vlak mu ujíždí. Podívejte se na Tigera Woodse. To je golfový atlet, nejen golfista. Je průkopníkem nového stylu. Je zapotřebí neustále se vzdělávat.